Příběh

Nevím jak, proč mne to napadlo, ale dýchá z toho zvláštní nálada. Budu o tom přemýšlet :-). ........................................................................... ........................................................................... ............................................

Kopec tam byl odnepaměti. Nikdo nikdy už přesně nezjistí, proč si ti malincí růžoví tvorové vybrali zrovna tenhle. Jednoho dne prostě přišli a ten, co seděl na hnědém zvířeti přikázal ostatním do práce. A tak začali kopat, rýt, hrabat a vršit na sebe kameny, spojované maltou.
Byl jsem jako skládačka, rodil jsem se navršený z okolních věcí. V mých základech se míchala šedá žula s čedičem dovezeným zdaleka, tou šedou maltou mi formovali první oblouky budoucího sklepení. Můj první křik nesl se v ozvěně místností, zatímco ti tvorové stavěli a stavěli. Dlouho trvalo, než byl poslední kámen uložen na místo, než jsem byl celý. Mé zdi byly silné, pevné, z vysoké věže bylo vidět daleko do okolí, a když na ní zavlála vlajka a lidé se nastěhovali do mých komnat, věděl jsem, že nebudu sám.

A tak jsem stál a stál. V parném létě byl stín v mých zdech chladivý, v kruté zimě, kdy se má cimbuří pokryla sněhem a kameny zdí se orosily, ve mně žhnul oheň, zahřívající ty křehké lidské postavičky. Mé vnitřní zdi se pokryly kůžemi a trofejemi, zbraněmi a štíty. Nábytek v místnostech byl masivní, pevný a ryze účelný.

Kolik smutku, radosti, zpěvu, vyznání lásek i osamělých slz svých obyvatel jsem poznal. Tančící stíny na stěnách při bujarých pijatikách, kolik prolité krve vsáklo se mi do kamenů cimbuří, když jiní lidé snažili se překonat mé zdi, prorazit hradby, zničit brány - a já přesto odolal. Své rány nesl jsem stejně, jako lidé – jen snad klidněji, trpělivě čekající na zedníky opraváře, kteří mi do ran vrátili kámen a obnovili tak částečně mou sílu.

Tak dlouho. Stál jsem navzdory útokům deště, větru i sněhu, lidí i přírody. Jen trpělivý zub času, kterému se nevyhne ani ten nejtvrdší kámen, neúnavně okusoval mé zdi, jako by mě chtěl opět navrátit tam, odkud jsem přišel – do země.

A pak jednoho dne lidé odešli. Byl jsem smutný, když ticho zavládlo v dříve bujarých síních a jediným zvukem za dlouhý čas byl šepot netopýřích křídel v podkroví, tiché kroky myší a jiných drobných zvířat. Malé rostlinky a stromky začaly si neúnavně brát zpět to, co jim bylo kdysi vyrváno. Svými kořeny pomalu sice, leč tvrdošíjně a neústupně rozdrolovaly mé zdi – s urputností života, který se usadí a přežije kdekoliv.

Mé dřevěné krovy dlouho odolávaly, však trpělivost času přece zdolala jejich vůli držet tvar daný člověkem a rachot řítících se trámů jakoby byl úvodní větou mé pohřební písně.

Stěny zarostlé travou a stromky, které svými kořeny rozdrolují mé pevné zdivo, prázdná okna v dosud stojících zdech, zívající do krajiny jako slepá, zbytky kdysi mohutného opevnění se dnes opět pomalu noří do země. Ukládám se k spánku. Občas vyruší mne nenadálá návštěva zvěře či snad člověka dokonce. Ale jen na chvíli. Jen v temných sklepeních dosud mohutné klenby nepodlehly všeobecnému rozkladu tam nahoře, tiché sloupy stále oddaně drží svou stráž a snášejí to těžké břemeno věků.

Ale i ony jednou podlehnou, stejně jako vše ostatní, a já se vytratím do zapomnění. Mé vzpomínky na slavné a hrdé doby se rozmělní v jednotlivých kouscích kamene, rozpadnou se a zmizí. Ale přeci něco přetrvá. Můj základní kámen – kvádr z černého obsidiánu, zasazený do nejspodnější zdi – tam se stáhnu, tam uložím své myšlenky a vzpomínky. Tam se mi bude dobře spát a snad i snít.